Posledního dubna odevzdali reprezentanti francouzské EDF a korejské KHNP své nabídky v tendru na výstavbu až čtyř jaderných reaktorů. Ty nyní vyhodnocuje ČEZ a vláda definitivně rozhodne asi v půli července. Potud je vše jasné. Přestože se brzy dozvíme cenu dodávky (v podstatě zásadní parametr), zdvihla se mediální smršť uvádějící, že náklady na výstavbu těchto jaderných reaktorů budou astronomické, nesplatitelné, zajišťující nejdražší elektřinu atd. Média tato čísla zřejmě s radostí prezentují – informace, která ve čtenáři nevyvolává strach či úzkost, je bezcenná. Takže se různí alarmisté, ekonomičtí analytici, nezávislí novináři a experti, kteří jadernou elektrárnu viděli jen na fotografii, předhánějí v odhadu ceny této největší investice české ekonomiky. Vítězem v tomto souboji je bezesporu M. Šnobr, stavební inženýr, „reprezentant“ minoritních akcionářů ČEZu, nepochybně velmi úspěšný investor a také člověk, který již v jednom rozhovoru odmítnul nálepku „energetického experta“ (kterým není), přestože ho tak média neustále titulují. Jeho poslední odhad je nejméně 700 miliard korun za jeden blok, ačkoliv zhruba před třemi lety se držel při zdi a jeho odhad byl na nejméně 250 miliardách. Ostatní chytají dech, a tak se tomuto číslu také blíží.
Zde bych rád uvedl, že za cenu dodaného díla (zařízení, stavby) považuji cenu, kterou musím zaplatit dodavateli. Tedy – v případě rodinného domku dostanu nabídkovou cenu a s tou jdu do banky, kde mi spočítají hypotéku, kterou budu splácet. Platí tedy, že dodavateli stavby zaplatím požadovanou cenu a bance pak následných třeba 30 let úvěr splácím. Prostě zaplatím dodavateli a pak si třicet let užívám bydlení – prospěchu z investice, který je zřejmě větší než finanční zátěž např. z nájemního bydlení. Nějak jsem si nevšimnul, že by kdokoliv z těch strašáků šílených finančních nákladů své strašení doplnil samozřejmou informací, že investice do jaderných elektráren ponese užitek – ony totiž (pro ně zřejmě překvapivě) budou vyrábět elektřinu, prodávat ji a vytvářet zisky. To se asi do strašení nehodí.
Záměr postavit čtyři nové jaderné bloky spolu s prodloužením životnosti stávajících dukovanských bloků je v podstatě bezpodmínečně nutným krokem k zajištění dodávek elektřiny na horizontu roku 2050, roku, k němuž směřuje většina strategických rozvojových dokumentů. Očekává se zhruba dvojnásobná poptávka po elektřině a toto naše jaderné „minimum“ bude základem garantování naší energetické bezpečnosti a soběstačnosti.
Základní rozbor uvažuje výstavbu čtyř velkých bloků plus prodloužení životnosti Dukovan a vychází z poměrně konzervativních předpokladů. Ukazuje se, že jde o velmi robustní a ziskový projekt, přičemž pro jeho co nejhladší realizaci je nutnou podmínkou sloučit stávající výrobu z jádra s výstavbou nových bloků do jedné firmy vlastněné státem (jak se ostatně děje v podstatě ve většině jaderných zemí).
A nyní se podívejme na dostupná data, z nichž můžeme konstruovat cenu a financování flotily čtyřech nových reaktorů. Pokud vyjdeme z ceny již dokončeného reaktoru EPR ve finském Olkiluoto (jednotkové investiční náklady na instalovaný MW = 6,667 mil. €), pak by náš blok s předpokládanou flotilovou slevou (max. 15 %) vyšel na asi 170 miliard korun. Pokud bychom se chtěli odvolávat na cenu výstavby jaderných elektráren v Barakah (Spojené arabské emiráty, dodavatel KHNP) či v Akkuyu (Turecko, dodavatel Rosatom), pak by to číslo bylo asi o třetinu menší, ale na to radši zapomeňme – přeci jenom výstavba v Evropě má svá jistá specifika. Základními zdroji financí pro tento investiční projekt budou vlastní zdroje z tržeb za prodej elektřiny ze stávajících i nových jaderných zdrojů. Po neskutečných turbulencích v minulých letech se nyní má za to, že korektní výkupní cena z výrobního zdroje elektřiny by měla být 80 €/MWh (i když v naší poslední aukci na podporu větrných elektráren byla vysoutěžena výkupní cena na 20 let ve výši 140 €/MWh). Čistý zisk z výroby je odhadnut ze stávajících informací o provozu jaderných elektráren ve výši asi 50 % tržeb, což je podpořeno i tím, že v období před cenovými turbulencemi generovaly jaderné elektrárny zajímavý zisk i při prodejní ceně elektřiny cca 40 €/MWh. Na základě těchto předpokladů (cena bloku včetně nákladů na přípravu stavby a flotilové slevy – cca 200 miliard korun, cena za prodloužení životnosti starých dukovanských bloků – cca 80 miliard korun), a výkupní ceny jaderné elektřiny (80 €/MWh) byl sestaven tok hotovosti, uvedený v grafu.
Saldo cash-flow vykazuje potřebu cizích zdrojů zhruba v období 2032 – 38 ve výši cca 280 mld. Kč, poté již projekt generuje zisky z nichž cizí zdroje splácí. Při hledání zdrojů na investice bude zřejmě nejlepší se orientovat na státní dluhopisy, vouchery na elektřinu a na něco jako finský systém Mankala. Údajně náš lid disponuje neefektivně uloženými prostředky ve výši tří biliónů korun.
Ve sledovaném období dvaceti let (2024 – 2053) projekt výroby ve stávajících zdrojích, upgradu starých JE a výstavby čtyř nových bloků vyžaduje investiční náklady ve výši méně než 0,9 biliónu korun. V tomto sledovaném období budou tržby činit cca 2,7 biliónu korun – jde tedy o ziskový projekt; bonusem pro stát budou daňové výnosy ve výši cca 500 mld. Kč (v průměru 17 mld. Kč ročně).
Předložený rozbor je dostačující pro orientaci ve finančních nárocích a výnosech týkajících se dlouhodobého rozvoje jaderné energetiky. Vše je uváděno v současných cenách. Přesto je tento rozbor dostačující, byť cena peněz vynakládaných na investice průběžně roste. Stejně tak roste (v normální růstové ekonomice – a jinou nelze předpokládat) i zisk z realizované investice. Je tedy zřejmé, že indexace ceny peněz, a tedy i výnosů učiní model (resp. cash-flow) přesnějším, ovšem v celkovém efektu ani v trendu salda se prakticky nic významně nezmění.
Předpokládám, že moje čísla asi vyvolají diskuzi. Zda bude produktivní, neumím posoudit, spoléhám na to, že rozhřešení se od vlády dočkáme v půli července. A pokud chcete již dnes vědět, kdo v jaderném tendru zvítězí, tak toto tajemství odhaluji na obrázku dole.
