Lidstvo se ocitlo v kleštích dvou požadavků:
- Zajištění „přiměřeného“ způsobu života pro všechny obyvatele ,
a přitom
- Zachování přírodního prostředí takového, aby neodporovalo předchozímu, ale umožnilo koexistenci různých forem života na Zemi.
Dilema z toho plynoucí je obrovské a pro další vývoj lidského pokolení klíčové.
Samotný pojem „přiměřenosti“ životního standardu je v současném světě hlubokých ekonomických nerovností téměř neuchopitelný. Představa důstojného života se určitě dramaticky liší u příslušníka kmene Křováků ve střední Africe, u Bavora žijícího poblíž Mnichova, či u Američana z Kalifornie. Přesto se o soupis základních požadavků k němu vedoucích dále pokusím.
Lidská populace na Zemi se zvyšuje. V roce 2025 se odhaduje počet obyvatel na ca 8.3 miliardy, v roce 2050 na ca 9.6 miliard a roku 2075 na ca 10.2 miliardy. Předpokládá se, že dále dojde k samoregulaci a k ustálení počtu na 10 až 11 miliard, neboli že populace po roce 2075 oproti dnešku vzroste 1.2 až 1.3x .
Víme, že v současnoti je, z evropského hlediska, ca 4 až 6 miliard lidí „chudých“, a z toho ca 1 až 2 miliardy extrémně. V blízké budoucnosti se budou tyto počty „chudiny“ se vzrůstajícím počtem obyvatel Země zvyšovat.
Jejich snahou bude samozřejmě zlepšování svého životního standardu.
Je tedy nasnadě otázka, co by i ti „nejchudší“ měli mít k alespoň trochu důstojnému životu.
Požadavky obyvatel různých zeměpisných pásem s různými kulturními zvyklostmi budou odlišné. Nicméně, posuzováno očima Evropana, je možno generalizovat. Orienračně uvažuji, že k tomu je zapotřebí zabezpečit:
- Vodu regionálně alespoň 90 m3 /(člověk, rok) – v současnosti Česko 128 , DEU 340, DR Congo 7.6, USA 1340.
Vodu pro osobní využití (domácnost) alespoň 20 m3 /(člověk, rok) – v současnosti Česko ca 33, DEU 46.
- Celkovou energii spotřebovávanou v regionu (elektřina + teplo) alespoň ca 20000 kWh/(člověk, rok), v současnosti Česko 40339 , DEU 38052, Litva 25170, Čad 116, Senegal 2510, USA 77028.
- Elektřinu v regionu alespoň 4000 kWh/(člověk, rok) – v současnosti Česko ca 6000 , DEU 6000, Namibia 1200, Pakistan 606, Etiopie 92, USA 12700.
Elektřinu pro osobní využití (domácnost) alespoň ca 800 kWh/(člověk, rok)
- Potraviny s denní výživnou hodnotou alespoň 12000 kJ/(člověk, den) – v současnosti Česko ca 13700 , DEU 14900, Zimbabwe 8000, Pakistan 10400, USA 15800.
- Dostupné bydlení v poměru cena/příjem alespoň 20 – v současnosti Česko ca 12.7 , DEU 9.4, Etiopie 50.3, Čína 29.4, USA 3.3.
Alespoň 10 m2/(člověk) soukromé obytné plochy .
- Infrastrukturu a služby s tím vším spojené, neboli
HDP na obyvatele regionu (v kurzu USD v roce 2023) alespoň 12000 USD/(člověk) – v současnosti Česko ca 38000 , DEU 53000, Niger 1000, Zimbabwe 2400, Senegal 3500, Pakistan 5500, Albanie 13000, USA 60000. (Poznámka: Pod uvedenou hranicí leží víde než 50% států světa).
Takovýto minimální „komfort“ by měl být zajištěn už v současnosti pro tři až čtyři miliardy lidí (přesnější čísla neznám) , do roku 2075 pro pět až sedm miliard.
Vyšší požadavky, na úrovni průměru životní úrovně EU, mohou být po tomto roce dále požadovány ca 7 až 8 miliardami lidí.
I bez konkrétnějších výpočtů je zřejmé, že mělo-li být toho všeho dosaženo, potřebné hmotné i nehmotné prostředky na to budou enormní a zatížení životního prostředí extrémní. Je takováto vize vůbec splnitelná? Nevím. Těžko.
Pak se ale naskýtá otázka, co se stane, až si masa těch chudých a nejchudších své postavení uvědomí? Jak daleko je k tomuto prozření v době globální propojenosti a okamžitého přístupu k informacím? Nebude-li alespoň toto minimum plněno a splněno – co bude dále? Nevím.
Tato situace nevyhnutelně otevírá i otázku tolerance sociálně-ekonomických rozdílů, a to jak na regionální, tak na globální úrovni. Jakou míru rozdělení bohatství jak mezi sebou v regionu tak i mezi regiony budou budoucí obyvatelé Země tolerovat? Jaké budou „snesitelné“ sociálně-ekonomické rozdíly? Nevím.
Nejde o utopické či socialistické blouznění, ale o reálnou dynamiku, která může vést k zásadním zlomům lidské historie v nečekaně blízké budoucnosti. Současná geopolitické napětí, například mezi Čínou a USA, na Blízkém východě, v Africe, atd. nejsou jen bojem ideologií nebo náboženství , ale také projevem hlubších tlaků plynoucích z nerovnoměrného rozdělení zdrojů a bohatství.
V dalších desetiletích je možno očekávat jejich stupňování a velmi turbulentní sociální i ekonomický vývoj lidské společnosti, který může vést v dnešní době globálních zbraní až k úplné katastrofě. Toto by si měly vlády „bohatých“ regionů uvědomovat a být na to připraveny.
A co na to Evropská Unie?
Evropská ekonomická politika je vedena doktrinou Green Deal-u, jejímž jedním ústředním tématem je potlačení emisí CO2 v hospodářství EU na „net zero“ do roku 2050. Je vedena iracionální vidinou spasení lidstva před teplotní katastrofou údajně způsobovanou zvýšeným obsahem CO2 v atmosféře. Je prosazována zcela bez ohledu na to, že ekonomika EU je tím odsouzena ke stagnaci, ne-li – v porovnání s prudce se rozvíjejícím okolním světem – k hlubokémi poklesu. Přitom je zcela neoddiskutovatelné, že i kdyby se toto povedlo, mělo by to podle všech statistik a prognóz na celkové světové emise CO2 v roce 2050 zcela zanedbatelný vliv a tedy teplotu zemské atmosféry ( i kdyby byla příčinná souvislost CO2/teplota faktická – což je sporné) by to neovlivnilo. Ze strany EU to je pouze „mesiášské“ gesto.
Hrozby plynoucí hlavně ze sociálních rozdílů mezi světovými regiony a důsledky, které z toho mohou plynout pro Evropu, EK prostě ignoruje ve světle tohoto „svatého “ cíle.
Evropští „zelení“ politikové místo toho
- aby se snažili o posílení Evropy po stránce ekonomické, a tím ji učinili odolnější proti mocenským a ekonomickým vnějším tlakům, které se nezbytně dostaví,
- a mohla tak smysluplně vynakládat prostředky na ochranu vlastního životního prostředí, případně i pomáhat v bouřících se regionech při ekologicky šetrném odstraňování chudoby v nich jako příčin těchto bouří (které se musí přelít i přes hranice),
ženou Evropu do ekonomické bezvýznamnosti, mocenské degradace a zranitelnosti.
Hledání rovnováhy mezi environmentální odpovědností a socioekonomickým rozvojem v globálním měřítku zůstává jedním z největších úkolů 21. století. Povede se? Současná ekonomická politika Evropské Komise, zahleděná do sebe, tomu rozhodně neodpovídá.
Milan Apetaur