Zelení lobbisté i některá média šíří lži o tom, jak občasné zdroje dominantně v podobě solárních a větrných elektráren zlevní elektřinu. Ale drahé záložní baterie nikdy nebudou stačit, takže řada zemí v čele s Německem i Českem sází na zemní plyn.
V polovině května spolková vláda schválila dlouho očekávaný návrh zákona z pera své ministryně průmyslu a energetiky Katheriny Reicheové, že letos v létě vypíše aukce na výstavbu nových paroplynových elektráren. Vzhledem k vládní většině se očekává bezproblémové schválení tohoto klíčového energetického zákona v Bundestagu. Jak napsal německý deník Handelsblatt, v několika kolech budou vypsány nabídky na nové elektrárny s celkovou kapacitou 12 gigawattů (GW), které lze dispečersky řídit. Z toho je 10 GW výkonu určeno pro nové elektrárny, které musí být schopny dodávat elektřinu nepřetržitě po dobu alespoň deseti hodin.
A proč Německo třeba nemůže k doplnění své stále rostoucí obří kapacity občasných zdrojů energie k akumulaci využívat své bateriové systémy, i když na ně pěje oslavné chorály a zeleně indoktrinovaná média to opěvují? I podle německého zeleného portálu renewablesnow.com zatím Německo aktuálně instalovalo ve stacionárních bateriových úložištích výkon 18,5 GW, což poskytuje kapacitu 28,4 GWh elektřiny. Ovšem průměrná čistá spotřeba elektřiny včetně ztrát v síti činila v roce 2025 v Německu dle Fraunhoferova institutu a jeho energy-charts.info 1,21 až 1,28 TWh denně. Tedy zřejmě ze zelených zdrojů nabité baterie mohou nyní jednorázově pokrýt spotřebu Německa zhruba na 30 minut, ovšem při delší periodě tzv. Dunkeflaute, tedy temného bezvětří, nebude baterie rychle čím nabít. Zde je třeba poctivě dodat, že spolková republika má ještě v biomase instalovanou kapacitu 9 GW a v přečerpávacích vodních zdrojích, které trpí v posledních letech nedostatkem vody, ještě 10 GW.
Připomeňme si situaci v bateriích v Česku. Podle údajů asociace Aku-Bat je v Česku společně se solárními elektrárnami k síti připojeno 157 507 bateriových úložišť o kapacitě téměř 2 GWh. Doménou baterií jsou sice stále ještě instalace v domácnostech, které loni kapacitně zaujímaly 86% podíl a počtem instalací dokonce 95% podíl. Prý se do budoucna předpokládá urychlení rozvoje velkých bateriových úložišť. A teď se podívejme na největší a nejefektivnější úložiště energie v Česku, a to v podobě přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně, která letos slaví 30leté výročí efektivní produkce s tím, že náklady na její vybudování ve výši sedm miliard korun se zaplatily za 6,5 roku provozu. Dle údajů ČEZ dvě Francisovy vratné turbíny umožňují při plném naplnění horního jezera vyrábět 5,6 hodiny na plný výkon 2 x 325 MW, tedy dodat celkem kapacitu 3,6 GWh. Dlouhé Stráně jsou skvělým doplňkovým zdrojem při menším deficitu v síti a také se s touto elektrárnu počítá pro rozjezd soustavy při možném blackoutu.
A co by byl adekvátní výkon v bateriích, aby nahradil či doplnil elektrárnu Dlouhé Stráně? Baterie s výkonem 4 GW, což je řada těžkých kamionů s bateriovými kontejnery dlouhá 30 km! S životností dle nabíjecích/vybíjecích cyklů kolem 10 let a za cenu asi 10 miliard korun (bez nákladů na technické propojení, měniče, požární ochranu a údržbu atd.). Znovu si připomeňme, že v typicky zimní energeticky náročný den se průměrně v ČR spotřebuje 240 GWh elektřiny. Teoreticky by se všechny baterie v ČR připojené do sítě vybily za 12 minut, samotné Dlouhé Straně by Česku stačily s elektřinou na 20 minut. A teď nechť si to laskavý a aktivní čtenář propočítá na potřebu stacionárních baterií, kteří někteří rádoby energetici započítávají do zdrojů soustavy. Dle výpočtů energetiků z ČVUT by obří baterie pro zásobování Česka přišla na ekvivalent státního rozpočtu ČR s životností asi 10 let, kdy by se každý rok amortizovala cena jednoho velkého jaderného bloku.
Baterie v Česku zatím staví ti, kdo doufají v jejich finanční návratnost ve službách výkonové rovnováhy, tedy v levném nabití a v prodeji své kapacity společnosti ČEPS v době deficitu elektřiny, a tedy při její drahotě. To je ovšem pro Česko jako zemi s největším podílem průmyslu na tvorbě HDP v EU systémově a nákladově naprostý nesmysl.
Německá vláda tedy rozhodnutím vybudovat nové plynové elektrárny potvrzuje, že nemůže slepě sázet na výkon již 210 GW instalovaný v solárech, větrnících a biomase. A pokud chce Německo do roku 2038 skutečně vypnout poslední zdroje z uhlí (dosud v elektroenergetice má instalovaný výkon z uhlí 31 GW, a to jak připojený tržně k síti, tak v rezervě), musí svou nynější instalovanou kapacitu v zemním plynu 37 GW dále rozšířit. Přitom plán na dalších 12 GW povolený kvůli dotační státní podpoře také Evropskou komisí má reálný protipól v požadavku klíčového experta odpovědného za správu a řízení sítě, tedy státní Bundesnetzagentur. Ta totiž pro hrozící případ zpomalení zelené tranzice Německa požaduje výstavbu nových plynových elektráren s kapacitou 36 GW! Na to ve vysílání televize ZDF poukázala sama ministryně Ktherina Reicheová s tím, že bez nových řiditelných zdrojů v roce 2035 hrozí Německu deficit stabilních zdrojů energie v instalovaném výkonu 36 GW!
Podle vládou v Berlíně schváleného návrh zákona z letošního 13. května se mají letos v létě uskutečnit výběrová řízení na výstavbu elektráren s tzv. dlouhodobou kapacitou, kdy plynové elektrárny jsou s to dodávat elektřinu nepřetržitě nejméně 10 hodin. 10 GW nominálního výkonu nových zdrojů ve výběrovém řízení mají dodat v součtu zdroje s menším výkonem, přičemž pozornost vláda soustřeďuje na jižní průmyslovou část Německa. Jak uvedl německý rozhlas Deutschlandfunk, až dvě třetiny v aukcích nově nabízených „dlouhodobých kapacit“ by měly být přednostně přiděleny spolkovým zemím Bádensko-Württembersko, Bavorsko, Hesensko, Severní Porýní-Vestfálsko, Porýní-Falc a Sársko. Tento „jižní bonus“ je obzvláště kritizován ve východoněmeckých spolkových zemích, jež zůstaly zkrátka. Kvůli nedostatečnému rozvoji sítě nemohou efektivní větrné zdroje v pobřežních šelfech Německa na severu země dodávat dostatečné množství elektřiny na jih země. Další výběrová řízení na 2 GW plynových elektráren, které budou mimo trh v rezervě, mají následovat v květnu 2027.
Protože po roce 2045 všechny plynové elektrárny v EU, včetně Česka i Německa, nesmí spalovat emisní zemní plyn, ale jen zelený vodík či jiná bezemisní paliva, musí být nově stavěné plynové elektrárny H₂ ready, tedy využít technologie, jež umožní okamžitý přechod na zelený vodík. To, že to budou technologicky velmi drahé elektrárny, je zřejmé. Totéž platí i pro Česko s plánem na postavení nových plynových elektráren s výkonem 2 až 3 GW. Bez nich je český odchod od uhlí nemyslitelný. Problémem je, že elektrárny snad přes nedostatek turbín postavíme také až někdy kolem roku 2032, ale s uhlím chceme zeleně zúčtovat už do roku 2030.
Od roku 2000 do roku 2025 přišla německá Energiewende, tedy soustředěná takřka výhradně na elektroenergetiku, na neuvěřitelných 454,72 miliardy eur. Tedy v přepočtu na 11,2 bilionu korun, což je pro srovnání více než pět příjmů státního rozpočtu ČR na letošní rok. A jaké k ní budou následovat náklady spojené s novými plynovými elektrárnami?
Podle návrhu zákona vláda očekává v roce 2031 náklady na dotace na nové plynové elektrárny ve výši jedné až tří miliard eur. V letech 2032 až 2045 se tyto náklady předpokládají v rozmezí 0,9 až 2,3 miliardy eur ročně, protože se musí dotovat jejich omezený provoz ve prospěch odběru elektřiny z politicky a ideologicky upřednostňovaných a rovněž trvale dotovaných zdrojů ze slunce a větru. Tyto náklady budou financovány prostřednictvím poplatku placeného odběrateli elektřiny počínaje rokem 2031. Takže lze počítat spíše s nejdražší variantou finančních plánů Berlína na 12 GW nových plynových zdrojů schválených Bruselem, které mají být uváděny do provozu v letech 2031 až 2032.
Shrňme si: instalační dotace přijdou na 3 miliardy eur a pak provoz každoročně na 2,3 miliardy eur, tedy dle startu elektráren celkem asi na 33 až 36 miliard eur. Ještě jednou, je to bezmála v přepočtu 900 miliard korun na pouhých 13-14 let činnosti elektráren na zemní plyn. To je ekvivalent ceny 4 velkých jaderných elektráren s životností na 80 až 100 let. Když uvážíme, že zelený vodík je čtyřikrát dražší než zemní plyn nemluvě o zcela nedostatečných německých i světových kapacitách jeho výroby a drahému a složitému skladování a přepravě, pak výroba elektřiny z něho po roce 2045 určitě levnější nebude.
Cena elektřiny v Německu stále roste a její spotřeba kvůli krizi průmyslu logicky klesá. Průměrná objemově vážená velkoobchodní cena elektřiny (tedy jen silové složky bez všech nákladů na dotace, distribuci a bez daní) na den dopředu činila v roce 2025 dle Fraunhoferova institutu 86,55 €/MWh, respektive 8,65 centů/kWh. To je o 10,9 % více než v roce 2024 (78,01 €/MWh). Průměrná objemově vážená hodinová cena na intradenním trhu činila 89,38 €/MWh, resp. 8,94 centů/kWh. V roce 2024 to bylo 82,25 €/MWh.
Autor tohoto komentáře zevrubně shrnul stále rychlejší tanec německých miliard v důsledku zelené tranzice ve svém předchozím článku. Německo zaplatí letos nehoráznou sumu na to, aby s ekonomickými problémy vyrábělo ve stále větší míře zelenou elektřinu, aby dokázalo předcházet v přenosové a distribuční síti blackoutům a aby mohlo dotovat neúnosně vysokou cenu elektřiny zejména průmyslu. Musí přitom draze dotovat obě duální větvě energetiky: zelenou i emisní z uhlí a plynu. K tomu za stamiliardy eur budovat k milionům zdrojů drahé přenosové a distribuční sítě. Za tento rok to bude v očekávané extrapolaci nejméně stejných loňských nákladů (tedy dotace nerealizovaných zisků majitelů OZE, náklady na správu sítě a dotace průmyslových cen elektřiny) celkem 54,5 miliard eur, to je v přepočtu 1,33 bilionu korun. Přitom do značné míry na úkor dalšího zadlužení budoucích německých generací. Za za to by Německo postavilo 5-6 velkých jaderných reaktorů s 80letou životností.
Jaderná energetika je ovšem v Německu bez diskusí úplně mrtvá. Země totiž ztratila všechny odborníky poté, co tehdejší kancléřka Angela Merklová (CDU) v obavách z volební porážky od strany Zelených v populistické reakci v roce 2011 po havárii ve Fukušimě jasně zařízla jadernou budoucnost Německa, které kdysi spolehlivě krylo třetinu spotřeby elektřiny z jádra. Česká republika by se naopak měla plně soustředit na budování nových jaderných zdrojů tak, aby v polovině 40. let v našem energetickém mixu dominovaly. Mezitím je nutné touhu českých lobbistů pro zopakování solárního a jiného zeleného Klondiku/tunelu odmítnout s tím, že Německo nás v dalších desetiletích zaplaví nadprodukcí „odpadní“ elektřiny za haléře, kdežto Česko jim v dobách nefunkčnosti solárů a větrníků může dodat elektřinu ze svého jádra za pěkné koruny. A ti, kdo se podivují nad tím, že do doby postavení nových jaderných reaktorů musíme sázet na domácí hnědé uhlí, ať své rozhořčení adresují na adresu pánů Martina Bursíka či Bedřicha Moldana, kteří v roce 2006 zabránili plánům tehdejší vláda Mirka Topolánka dostavět Temelín.
Dnes jim zdatně sekundují zelené neziskovky jako Svaz moderní energetiky, Komora obnovitelných zdrojů, Fakta o klimatu, Solární asociace, Asociace pro mezinárodní otázky a další subjekty, které za minulé vlády jako rakovinové metastáze prorostly do dotačních struktur minulé vlády Petra Fialy a jako „poradci“ či dokonce tvůrci zelených politik (jako příkladně Martin Sedlák, současně Hladíkův poradce a „stratég“ Svazu moderní energetiky) se hlavně na ministerstvu životního prostředí za úřadování lidovce Petra Hladíka současně ve svých solárních a větrných firmách stali příjemci těchto miliard z kapse českých daňových poplatníků. Popsal to zčásti zpravodajský portál borovan.cz. Nová vláda se snaží vyříznout tyto nádory a utnout chapadla zelené chobotnici, zatímco široká veřejnost za podpory mainstreamových médií se místo faktů o mizení desítek a stovek miliard v kapsách nenasytné zelené lobby zabývá neobratnými výrazy některých politiků na adresu této bezohledně nenasytné a špinavé lobby.