Robert Bryce z portálu realclearenergy.org zveřejnil 25. května 2021 kritický komentář na zprávu Mezinárodní agentury pro energii (IEA), která si v ní nárokuje plán na dosažení „nulových“ čistých emisí do roku 2050.
Zpráva IEA neobsahuje odhad celkových nákladů na přeměnu světové ekonomiky na výhradně obnovitelné zdroje energie. Místo toho uvádí, že „k dosažení nulových čistých emisí do roku 2050 se budou muset investice do čisté energie na celém světě do roku 2030 více než ztrojnásobit na přibližně 4 biliony dolarů ročně“ a že „celkové roční investice do energetiky se do roku 2030 vyšplhají na 5 bilionů dolarů“. Zpráva však neuvádí, kdo bude zodpovědný za vynaložení všech těchto bilionů.
V komentáři se dále uvádí: V loňském roce Coilín ÓhAiseadha a Ronan Connolly, dva dublinští výzkumníci, publikovali akademickou práci, v níž zjistili, že v letech 2011 až 2018 činily celosvětové výdaje na solární a větrnou energii přibližně 2 biliony dolarů. „Navzdory všem těmto výdajům větrná a solární energie v roce 2018 stále produkovala pouze 3 % světové spotřeby energie, zatímco fosilní paliva (ropa, uhlí a plyn) jich mezi sebou produkovala 85 %,“ napsali. „To vyvolává naléhavé otázky, kolik by stál přechod na 100% obnovitelné zdroje energie.“
Komentář přinášíme v plném znění v českém překladu:
Akademici a byrokraté, kteří vytvářejí modely, podle nichž můžeme globální ekonomiku provozovat pouze na obnovitelných zdrojích energie, žijí v jiném světě než vy nebo já. V jejich světě není nedostatek peněz, půdy ani komodit, jako je měď, kobalt a lithium.
Ve světě energetických a klimatických modelářů větrné turbíny nevraždí ptáky a netopýry po statisících ročně. Scénáře, které modeláři vytvářejí, ignorují skutečnost, že světový dopravní systém funguje téměř výhradně na rafinované ropné produkty a že přibližně polovina světové produkce potravin závisí na čpavkových hnojivech vyráběných ze zemního plynu. Modely také běžně ignorují nesčetné problémy v dodavatelském řetězci, které by vznikly při pokusu o masivní zvýšení využívání solárních panelů, včetně získávání polykřemíku z Číny, a zejména z provincie Sin-ťiang, kde jsou statisíce Ujgurů nuceny pracovat pro výrobce polykřemíku. Scénáře také běžně ignorují obtíže spojené s pokusy o natažení stovek tisíc kilometrů vysokonapěťových přenosových vedení, které budou potřeba k propojení větrných a solárních projektů ve venkovských oblastech se vzdálenými městy a místy spotřeby.
Poslední příklad této modelové představy přinesla minulý týden Mezinárodní agentura pro energii (IEA), která vydala zprávu, v níž tvrdí, že poskytuje plán na dosažení „nulových“ čistých emisí do roku 2050. IEA tuto zprávu označuje za „první komplexní studii na světě o tom, jak do roku 2050 přejít na emisně nulový energetický systém a zároveň zajistit stabilní a cenově dostupné dodávky energie, zajistit všeobecný přístup k energii a umožnit silný hospodářský růst“. Stanovuje nákladově efektivní a ekonomicky produktivní cestu k „odolnému energetickému hospodářství, v němž budou místo fosilních paliv převládat obnovitelné zdroje energie, jako je solární a větrná energie“. Zpráva, které se dostalo velké pozornosti, včetně významných článků v New York Times a Bloombergu, také tvrdí, že „v rámci naší cesty k nulové čisté spotřebě není třeba investovat do nových dodávek fosilních paliv“, protože „neochvějné politické zaměření na změnu klimatu … vede k prudkému poklesu poptávky po fosilních palivech“.
Jistě, snaha IEA není první zprávou, která ignoruje reálná omezení systému plně obnovitelné energie. Scénáře zveřejněné v posledních několika měsících akademiky z Princetonské univerzity, Stanfordské univerzity a Kalifornské univerzity v Berkeley učinily totéž.
Pozitivní mediální ohlasy na zprávu IEA – a zpráva samotná – však zamlčují mnohá strategická a fyzikální omezení, která budou omezovat nebo spíše bránit jakémukoli rychlému přechodu na obnovitelné zdroje energie. Na prvním místě je to trvalá potřeba ropy a zemního plynu ve světě a to, že jakékoli úsilí, které omezí možnost mezinárodních ropných společností těžit více uhlovodíků, posílí OPEC a Rusko na úkor Spojených států. Kromě toho již několik asijských zemí prohlásilo, že budou plán IEA ignorovat a budou nadále investovat do projektů těžby uhlí, ropy a zemního plynu.
„Zelené“ technologie budou také vyžadovat enormní nárůst těžby, aby bylo možné zajistit ohromující množství mědi, kobaltu a dalších nerostných surovin, které „zelené“ technologie vyžadují. Mezinárodní energetická agentura (IEA) vydala minulý měsíc obsáhlou zprávu o této problematice. Těmto otázkám se věnovaly jiné zdroje, takže se zde zaměřím na to, co je pravděpodobně největším bezprostředním omezením: ohromující náklady pro spotřebitele při pokusech o takovéto úsilí o plně obnovitelné zdroje a zuřící konflikty o využívání půdy, které již brání rozvoji větrných a solárních projektů v USA, Kanadě a Evropě.
Zpráva IEA neobsahuje odhad celkových nákladů na přeměnu světové ekonomiky na výhradně obnovitelné zdroje energie. Místo toho uvádí, že „k dosažení nulových čistých emisí do roku 2050 se budou muset roční investice do čisté energie na celém světě do roku 2030 více než ztrojnásobit na přibližně 4 biliony dolarů“ a že „celkové roční investice do energetiky se do roku 2030 vyšplhají na 5 bilionů dolarů“. Zpráva však neuvádí, kdo bude zodpovědný za vynaložení všech těchto bilionů.
Navzdory tomuto opomenutí je zřejmé, že pokus o přeměnu našich globálních energetických a elektrických systémů na systémy využívající výhradně obnovitelné zdroje energie bude pravděpodobně stát desítky nebo dokonce stovky bilionů dolarů. V loňském roce Coilín ÓhAiseadha a Ronan Connolly, dva dublinští výzkumníci, publikovali akademickou práci, v níž zjistili, že v letech 2011 až 2018 činily celosvětové výdaje na solární a větrnou energii přibližně 2 biliony dolarů. „Navzdory všem těmto výdajům větrná a solární energie v roce 2018 stále produkovala pouze 3 % světové spotřeby energie, zatímco fosilní paliva (ropa, uhlí a plyn) jich mezi sebou produkovala 85 %,“ napsali. „To vyvolává naléhavé otázky, kolik by stál přechod na 100% obnovitelné zdroje energie.“
V nové zprávě IEA není ani zmínka o tom, jaký dopad bude mít toto nákladné úsilí na spotřebitele s nízkými a středními příjmy na celém světě. To je pozoruhodné opomenutí vzhledem k tomu, že přibližně 800 milionů lidí na světě nemá přístup k elektřině. A jak uvádím ve své nedávné knize „A Question of Power: Electricity and the Wealth of Nations“, zhruba 3 miliardy lidí na planetě žijí v zemích, kde je spotřeba elektřiny na hlavu nižší než spotřeba průměrné americké ledničky.
Navzdory těmto skutečnostem se ve zprávě IEA uvádí: „Odhadujeme, že přibližně 55 % kumulativního snížení emisí v rámci této cesty je spojeno se spotřebitelskými rozhodnutími, jako je nákup elektromobilu, modernizace domu pomocí energeticky hospodárných technologií nebo instalace tepelného čerpadla.“
Stejně důležitý jako problém nákladů je i fakt, že zpráva IEA zcela ignoruje „legrační“ rozlohy území, které budou potřeba k tomu, aby bylo možné výrazně zvýšit využívání větrné a solární energie. Uvádí se v ní: „Náš plán počítá s rychlým nárůstem solární a větrné energie v tomto desetiletí, aby se do roku 2030 dosáhlo ročního přírůstku 630 gigawattů (GW) solární fotovoltaiky (PV) a 390 GW větrné energie, což je čtyřnásobek rekordní úrovně dosažené v roce 2020. V případě fotovoltaiky to odpovídá instalaci současného největšího solárního parku na světě zhruba každý den.“
Abychom si těchto 390 gigawattů nové větrné kapacity ročně uvedli do kontextu, podle nejnovějších údajů společnosti BP činil v letech 2005 až 2019 průměrný objem ročně instalovaného větrného výkonu na celém světě přibližně 41 gigawattů. Přesto IEA tvrdí, že celosvětový roční přírůstek by měl být téměř desetinásobný. To vyvolává zřejmou otázku: kde přesně budou všechny tyto turbíny postaveny? Tato otázka je důležitá, protože ve venkovských oblastech po celém světě sílí odpor proti velké větrné energii.
Jak jsem ukázal v nedávné zprávě pro Centrum amerického experimentu, od roku 2015 přibližně 300 vládních subjektů od Vermontu po Havaj odmítlo nebo omezilo projekty větrných elektráren. Centrum také udržuje nové databáze zamítnutých projektů v oblasti obnovitelných zdrojů energie, která obsahují podrobnosti o těchto 300 zamítnutích nebo omezeních. Jen za posledních šest měsíců totiž tři okresy v Iowě – státě, který vyrábí více elektřiny z větru než kterýkoli jiný stát – zakázaly větrné projekty nebo na ně vydaly moratorium.
Některé z nejzuřivějších bojů proti velkému větru se odehrávají v těch „nejmodřejších“ státech USA. Hodně štěstí při stavbě větrné turbíny ve Vermontu, kde žije senátor Bernie Sanders, bývalý kandidát na prezidenta a jeden z nejhlasitějších zastánců obnovitelné energie v Senátu. V New Yorku odmítá větrné a solární projekty tolik obcí, že vláda guvernéra Andrewa Cuoma nedávno prosadila ustanovení, která zbaví místní samosprávy jejich pravomocí v oblasti územního plánování a daní, aby stát mohl snadněji vydávat povolení pro velké projekty obnovitelných zdrojů. V Kalifornii je tak obtížné umístit větrné turbíny, že většina developerů jednoduše vzdala snahu o výstavbu nových projektů v tomto státě.
Ontario se stalo ohniskem protivětrného aktivismu. V této kanadské provincii se 90 místních samospráv prohlásilo za „neochotné hostitele“ větrných projektů. Odpor proti větrným elektrárnám je patrný i za Atlantikem. V roce 2010 měla Evropská platforma proti větrným elektrárnám asi 400 členů ve 20 zemích. Dnes má více než 1600 členských organizací v 31 zemích. V Německu, kde vláda tvrdě prosazuje svou vychvalovanou „Energiewende“, vedl odpor venkova k „dramatickému poklesu počtu nových větrných elektráren na pevnině“. Problém se neomezuje ani na citování větrných turbín. Zahrnuje také odpor vůči přenosovým vedením. Německá vláda odhaduje, že k zajištění nových kapacit obnovitelných zdrojů je třeba vybudovat přibližně 3 700 mil přenosových vedení. Do konce roku 2018 však bylo postaveno méně než 100 mil.
IEA zkrátka tvrdí, že zveřejnila „první komplexní studii“ směřující ke světu s nulovými čistými emisemi. Ale i zběžná analýza nákladů a konfliktů s využitím půdy ukazuje, že „cestovní mapa“ IEA je plná slepých uliček.
Robert Bryce je hostujícím pracovníkem Nadace pro výzkum rovných příležitostí, moderátorem podcastu Power Hungry a koproducentem dokumentárního filmu Juice: How Electricity Explains the World (Jak elektřina vysvětluje svět) a nejnověji autorem knihy A Question of Power: Electricity and the Wealth of Nations (Otázka moci: elektřina a bohatství národů).
Komentář v anglickém originále najdete na: https://www.realclearenergy.org/articles/2021/05/25/the_ieas_roadmap_for_net-zero_is_full_of_dead_ends_778705.html