Eric Heymann, Research, Deutsche Bank
Kdybyste se mě zeptali, která evropská témata předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová nejvíce tlačila od jejího nástupu do úřadu v létě 2019, moje odpověď by byla jasná: EU klimaticky neutrální do roku 2050. Další témata, například jako mezinárodní obchodní konflikty, nevyřešené uprchlická krize, vysoká zadluženost vlád v mnoha zemích EU, skutečnost, že extremistické strany získávají půdu pod nohama nebo brexit, jsou jaksi odstrčeny stranou. Dokonce i pandemie se zdá, že zaostává, navzdory skutečnosti, že členské státy EU se vůbec poprvé dohodly vydat společné dluhopisy pro řešení krize. Pamatujte, že významný podíl kapitálu má jít na projekty šetrné ke klimatu.
Cíl čisté uhlíkové neutrality je stanoven v Evropském zeleném plánu z prosince 2019, který říká, že se EU „promění“ pomocí nástrojů k zajištění uhlíkové neutrality a ‚nikdo nezůstane pozadu‘. To zní skvěle. A nic proti nastavení politik ambiciózních cílů. Je tu však rozdíl mezi „ambiciózními“ a „realistickými“. S ohledem k Zelené dohodě, je prostě nemožné dosáhnout aby EU byla zcela klimaticky neutrální za pouhých 30 let, pokud se budeme spoléhat pouze na technologie, které jsou dnes dostupné a politicky přijatelné (viz kapitola „Těžká volba pro vytvoření vodíkového hospodářství“).
Tvrzení, že uhlíková neutralita je, nebo se může stát růstovou strategií je ukázkou čistě zbožného přání. Máme analýzy typických modelů národní a mezinárodní politiky v ochraně klimatu a je naprosto běžné, že všechny ambiciózní politiky ochrany klimatu míjejí své cíle. Nikdo neví, proč by to nyní mělo být jinak.
Rozhodující bude příští rok až tři. Uvidíme, zda jsme jako společnost připraveni na upřímnou demokratickou diskusi o klimatické neutralitě. Budeme se muset vypořádat s nepříjemnými otázkami a nepohodlnými pravdami. Pokud však tato diskuse neproběhne, zůstane klimatická neutralita tématem krásných projevů a slibů – ale po pravdě, nic nebude řečeno, natož aby se někomu ublížilo.
Nepohodlné pravdy – nepohodlné otázky
Pojďme čelit nepohodlné pravdě. Globální poptávka po energii pravděpodobně v příštích letech dále poroste, a to zejména díky populačnímu růstu (světová populace každoročně roste o 80 milionů lidí) a touze po prosperitě. Fosilní paliva prozatím zůstanou nejdůležitějším zdrojem energie. I podle posledního scénáře udržitelného rozvoje Mezinárodní energetické agentury, který obsahuje podstatně více opatření na ochranu klimatu, než stanoví Pařížská dohoda, bude podíl fosilních paliv na poptávce po primární energii v roce 2040 stále činit 56 procent. Již po masivním snížení z dnešních 80 procent. SDS očekává, že podíl obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě energie bude 35 procent; největší nárůst se očekává u větrné a solární energie. Stručně řečeno, ani v tomto optimistickém scénáři nejsou obnovitelné energie zdaleka hlavním pilířem globálních dodávek energie.
Vážně a otevřeně k (novým) technologiím
Jedna důležitá otázka pro nadcházející roky zní: Bereme to vážně s otevřenoatí různým (novým) technologickým řešením? Za prvé budeme muset uznat, že všechny zdroje energie přicházejí se specifickými riziky a konkrétními výhodami a nevýhodami, pokud jde o ekonomickou účinnost, spolehlivost, schopnost a udržitelnost klimatu a životního prostředí. Toto jsou tradiční vrcholy trojúhelníku energetické politiky. Je zde také dnes otázka, zda jsou určité technologie politicky přijatelné.
Pokud jde o ekonomii, budeme muset upřímně mluvit o nákladech na konkrétní zdroje energie. Fosilní paliva jsou vysoce spolehlivá a výkonná, ale jejich externí náklady ještě nejsou dostatečně internalizovány. Ceny uhlíku budou muset být podstatně vyšší, než v současné době umožňuje politický konsenzus. V případě větrné energie a fotovoltaiky jsou čisté náklady na výrobu elektřiny (které klesají) pouze částí obrázku. Jelikož energetické zdroje závislé na počasí získávají na důležitosti, bude nutné zvýšit investice do sítí a kapacit pro skladování energie. Nákladné síťové zásahy budou probíhat častěji. Ostatní dodavatelé (například plynové elektrárny) navíc uvidí pokles využití kapacity, pokud bude do sítě dodáváno více elektřiny z větrných a solárních farem. Tyto celosystémové náklady na zvýšené spoléhání se na obnovitelné energie jsou často proponenty OZE zanedbávány.
Jaderná energie je dobrým příkladem problémů z hlediska politické přijatelnosti. Země jako Německo mají v úmyslu opustit jadernou energii, která přichází s velmi nízkými specifickými emisemi uhlíku, jednoduše proto, že ji lidé / politika nepřijímají jako zdroj energie. Naproti tomu jaderná energie zůstává (důležitým) pilířem odvětví elektřiny ve Francii, USA, Číně nebo Japonsku. Tyto země rovněž aktivně zkoumají možnosti jaderné energie nové generace. Odlišný postoj k jaderné energii v Německu a ve Francii je pravděpodobně jedním z důvodů, proč Green Deal jadernou energii vůbec nezmiňuje.
Systémy pro zachycování, ukládání a využívání uhlíku jsou také v EU velmi nepopulární. Podle IEA je však budeme potřebovat pro dekarbonizaci. Green Deal také podporuje investice do této technologie, přestože se CCS alespoň v zemích, jako je Německo, setkává se značným politickým odporem.
Nutno zdůraznit, že tato prohlášení by neměla být brána jako podpora nebo odmítnutí kterékoli z těchto technologií. Pokud se však lidé skutečně obávají, že by se velké části planety v důsledku změny klimatu mohly stát neobyvatelnými a pokud skutečně chtějí dosáhnout klimatické neutrality, neměli by hned odmítat technologie, které mohou pomoci dosáhnout tohoto cíle, i když zahrnují určitá rizika. Upřímná debata o klimatické neutralitě bude muset zahrnovat hodnocení neideologických rizik různých zdrojů energie a také analýzu potenciálních opatření k přizpůsobení se změně klimatu.
Bude nutná určitá míra eko-diktatury
Dopad současné politiky v oblasti klimatu na každodenní život lidí je stále zcela abstraktní a pro mnoho lidí přijatelný. Politika v oblasti klimatu přichází v podobě vyšších daní a poplatků za energii, které prodražují vytápění a mobilitu. Některé země stanovily minimální normy energetické účinnosti pro budovy nebo podobná pravidla v jiných oblastech. Klimatická politika však dosud neurčuje naše životy. Přijímáme klíčová rozhodnutí o spotřebě, například zda vůbec cestujeme, kolik cestujeme a jaký dopravní prostředek používáme, zda žijeme ve velkém domě nebo malém bytě a jak vytápíme své domy, kolik elektronických zařízení máme a jak intenzivně je používáme nebo kolik masa a exotického ovoce jíme. Tato rozhodnutí bývají přijímána na základě našeho příjmu, nikoli na základě klimatu.
Pokud opravdu chceme dosáhnout klimatické neutrality, musíme změnit naše chování ve všech těchto oblastech života. Je to jednoduše proto, že zatím neexistují adekvátní nákladově efektivní technologie, které by nám umožnily udržovat naši životní úroveň uhlíkově neutrálním způsobem. To znamená, že ceny uhlíku budou muset značně vzrůst, aby přiměly lidi změnit své chování. Další (nebo možná doplňkovou) možností je značně zpřísnit regulatorní právní prostředí. Vím, že „eko-diktatura“ je ošklivé slovo. Možná si ale budeme muset položit otázku, zda a do jaké míry můžeme být ochotni přijmout nějaký druh eko-diktatury (ve formě regulačního zákona), abychom se posunuli směrem ke klimatické neutralitě. Zde je příklad: Co bychom měli dělat, pokud vlastníci nemovitostí nechtějí ze svých domů udělat budovy s nulovými emisemi; pokud k tomu nemají finanční prostředky; pokud to není možné z technických důvodů nebo pokud se související investice nevyplácejí?
Ztráty konkurenceschopnosti a omezení volného obchodu
Pokud se EU posune k klimatické neutralitě podstatně rychleji než ve zbytku světa, rychle vzrostou i ceny uhlíku v EU. To sníží konkurenceschopnost energeticky náročných společností v EU. Jsme ochotni tuto cenu zaplatit? Pravděpodobně ne – pamatujte, nikdo nesmí zůstat pozadu. Budeme tedy tyto společnosti dotovat, abychom jim umožnili používat drahé, ale klimaticky šetrné technologie? Tuto možnost bude z dlouhodobého hlediska obtížné implementovat kvůli rozpočtovým omezením. Upřímná diskuse se bude muset zabývat pravdou, že každé euro vynaložené na ochranu klimatu již není k dispozici na výdaje na vzdělávání, výzkum, veřejné zdraví, digitální infrastrukturu, domácí a vnější bezpečnost, snížení daní nebo vyšší důchody. Komise EU plánuje zavést systém úpravy ceny uhlíku na hranicích s cílem řešit problém hospodářské soutěže. Skutečně věříme, že tak nedojde k tomu, aby postižené země zavedly protiopatření? Jsme opravdu ochotni vzdát se výhod volného obchodu ve prospěch ochrany klimatu?
Nutno očekávat masivní politický odpor
Na cestě ke klimatické neutralitě nesmí nikdo zůstat pozadu. Toto prohlášení Zelené dohody se pravděpodobně rovná pokusu o kvadraturu kruhu. Zásadní obrat v politice v oblasti klimatu jistě přinese ztráty jak u domácností, tak u podniků. Kromě toho je pravděpodobné, že značně utrpí prosperita a zaměstnanost. Pokud by tomu tak nebylo, byla by ochrana klimatu snadnou záležitostí. Tento vývoj bude mít samozřejmě dopad na politickou scénu, a to jak na vnitrostátní úrovni, tak na úrovni EU. Některé strany naleznou argumenty proti přísné politice ochrany klimatu, pokud tato politika povede k výraznému zvýšení cen energie nebo k omezení osobní svobody nebo vlastnických práv. A nenechme se oklamat: tyto strany najdou podporu voličů. Na úrovni EU dojde k velkým konfliktům ohledně distribuce, které mohou přispět k (dalšímu) rozdělení v rámci bloku. Jsme připraveni se s touto polarizací vypořádat? Nebo upravíme své ambice v oblasti politiky v oblasti klimatu, pokud zjistíme, že (příliš) ambiciózní politika v oblasti klimatu není pro většinu lidí přijatelná?
Přeložil: Ing. Josef Zbořil